Kéž by tak den měl 72 hodin.
Místo toho máme k dispozici 3 dny volna a k tomu ještě velké plány. Ty nejvyšší, kam to za daných okolností (počasí a lokalita) jde.
Ideálně tentokrát vypadá túra na Wildspitze 3. 768 (druhá nejvyšší hora Rakouska) a vedle toho pár výběhů na okolní třítisícovky.
Jako obvykle vyrážíme v pátek večer, ve druhé třetině cesty ulehneme ke kratšímu spánku a v 10 dopoledne přijíždíme do Söldenu na jihozápadě Rakouska. Jelikož nejsme bajkeři, žasneme nad čilým ruchem evidentního centra a ráje bajkerů v samotném centru městečka. Ani se nepokoušíme shánět fleka v místním nevelkém kempu. Tento víkend bereme zavděk náš poloobytný vůz se všemi proprietami včetně teplé sprchy a čerstvé ranní kávy.
Milovníky dvou kol se to však hemží jen v určité vzdálenosti od lanovek a náš vrchařský záměr dobývat okolní vrcholy tak získává naprostou svobodu pohybu v osamělých částech Ötztalských Alp.
V 11 se vydáváme na polední výběh směr chata Hochstubaihütte 3.173 m
a k jejímu přilehlému vrcholku Hoher Nebelkogel 3.211 m.
Jdeme tam poprvé, nevíme co čekat, ani kolik sněhu nahoře je. Hřebínky a vrcholy jsou dnes bohužel v mracích. Já balím pro jistotu běžecké nesmeky, membránovou bundu, půl litru vody, běžecké Leki hole a obutí Scarpa Spin Ultra. Musí to stačit. Po překlenutí pár úvodních sedýlek a cca 2.500 m.n.m. se dostáváme do vysokohorského “vnitrozemí” se spoustou sněhu i převalující mlhy. Nesmeky není potřeba vytáhnout, skály mezi sedýlky nekloužou a jediné, co mně na tůře chybí, jsou rukavice. Ruce mrznou. Po dobytí zápraží chaty i jejího vrcholku Hoher nebelkogel volíme v neustupujících se mračnech raději sestup do vedlejšího údolí stezkou Himmelsleiter, kterým se pozdější traverzou napojíme na naši výchozí trasu zpět do Söldenu.
Hoher Nebelkogel 3.211 m.n.m. (trasa 24,8 km +2200 m.)
Wildspitze 3.768 m (trasa z Vent, cca 20 km, +2000 m převýšení)
Druhý den se i v nejistém počasí rozhodneme ráno přeci jen Wildspitze pokořit.
Přejíždíme na parkoviště ve Ventu (nejkrásnější konec světa jaký jsem kdy poznala). Na túru vyrážíme v 8 hodin ráno (na Pražáky) ať je tma jak chce.
Ono východ slunce byl stejně zatažený.
Dnes táhneme poněkud těžší vybavení. Lano na ledovec, mačky, cepíny, helmy, feratové sety, péřovku, plechovku piva. Vše do 23 l batohu.
Obutí do maček mi na jednodenní tůry vystačí kotníkové Scarpa Neutron Gaiter. V tuto dobu se nahoru vydávají už jen požitkáři z lanovky korzující na chatu Bresslauer Hutte (cca 2.800m), anebo rychlíci, kteří zaspali (my).
V podstatě až po skalní feratu mimořádně vysněženého žlabu zanikajícího ledovce Mitterkarferner, stoupáme už v mačkách sami. Na feratě se vyhýbáme několika již navracejícím se družstvům s horskými gajdy. Po peřklenutí sedýlka Mitterkarjoch už po ledovci Taschachferner stoupáme v podstatě úplně sami. Na tomto hřebenu se mraky lámou.
Vrcholek Wildspitze je olizován jejich trhanci. A v druhé půlce ledovce po přeskakování jediné trhliny, stoupáme ve viditelnosti jeden metr ve vychozeném chodníčku.
Skalnatá vrcholová část je krásně vysněžená a na mačkách hodinu po poledni dobýváme dnešní vrchol prosvětlovaný mlhovinou zastřeným sluncem. Na vrcholu se scházíme se skupinkou 3 Rakušanů, kteří stoupali už před chatou s námi. Šli druhou stranou, po ledovci Rafenkarferner. Kratší, ale o poznání strmější výstupovou trasou.
My pro sestup neváháme a vydáváme se stejnou cestou, jakou jsme přišli. Ačkoliv počasí je dynamické, nepršelo, nefoukalo a v 16 hodin stojíme se spálenými čumáky z ledovce u auta.
Plánujeme zítřejší návratový den. Těžce se mi údolí Ventu opouští. Nabízí se tu tolik cest a vrcholů bez davů turistů. Loučím se pohledem k jižním vrcholkům značícím Italsko-Rakouskou hranici s dominujícím Weisskugel 3.738 m (třetím nejvyšším vrcholkem Rakouska).
Tam příště.
Nedělní ráno vstáváme odpočatí poměrně brzy a tak v 7 hodin už stepujeme u zaparkovaného auta nad městečkem Längenfeld. Je jasný teplý den a nás čeká rychlovka na závěr, vrcholek Hörndle. Náhodně vybrán večerní loterií nad mapou.
Nějak tuším, že běžecké hole tentokrát potřebovat nebudu. Protože skála.
A na skálu jedině Scarpa Neutron 2. A 3 dcl vody. Musí stačit.
Hörndle 2.985 m (12 km, cca +1500 m převýšení)
Po úvodních 800 výškových se škrábeme ze stinného lesního porostu na prosluněné strmé traviny. Postupně se začíná klikatit cestička skrz skalní hlavní hřebínek počínající vrcholkem Kochler. Použití rukou podmínkou. Výhledy nádherné a lezení typu malebných tatranských hřebínkovek. Po nějakých 2 hodinkách se závěrečným trojkovým švihem drápu na skromný vrcholový plácek, resp uskupení balvanů s křížem. Všude kolem díra ale nádherné výhledy do horského vnitrozemí bez civilizace.
Tohle rande naslepo vyšlo. Dolů to nešlo úplně rychle s ohledem na terén, ale ještě stíháme obědovou koupačku v kouzelném, ale trochu přelidněném jezeře Piburger See poblíž městečka Oetz.
Plnotučný rychlovýlet splněn.
Galerie
Oetztal