Dom des Mischabel 4.545 m
Dom des Mischabel 4.545 m, aneb moje první čtyřtisícovka.
Dom je čtyřtisícový velikán mezi velikány. Společně tvoří skupinu Mischabelgruppe a spadají do oblasti Walliských Alp. Se svými 4.545 m patří Dom mezi nejvyšší vnitrozemské Švýcarské hory, neboť ostatní vyšší vrcholy leží na hranici s Itálií.
Do Zermattského údolí přijíždíme na sklonku teplého srpnového večera, slunce je ještě vysoko, ale okolisté čtyřtisícovky tvoří nepropustnou clonu, a tak nás pohltí vtíravé šero ještě dříve, než stihneme poslední večeři před osmou. Trošku změna oproti Francii. Všude placená parkoviště, dokonce i ta, které placená být nemají. Plácek patřící k jednomu z hotelů v Randě usmlouváme na 10 eur na 2 dny (vyrážíme totiž v noci a vracíme se odpoledne).
Při balení probíráme budíček a hodinu, kdy vyrazit na vrchol Dom. Já bych vyrazila nejraději hned, stejně toho moc nenaspím, a aspoň si vytvoříme nějakou časovou rezervu (a taky jsem podělaná z pálícího slunce a tajícího ledovce). Parťáci mě přehlasují a když kouknu o půl druhé na vyřvávající budík, nejradši bych vyrazila až v sedm.
Obuju své oblíbené Scarpa Neutron G, které jsem pasovala do role nástupovek i výstupovek v mačkách zároveň. Výstup bude hned příjemnější a o poznání rychlejší. Anička si na úvodní vertikálek půjčuje Neutron 2, než oková svoje těžké trekovky do maček.
Ve dvě v plné polní vyrážíme vstříc vrcholu ze základních 1.400 m ve vesničce Randa. Čeká nás tedy výstup nejméně 3 tis. výškových na jeden zátah. Těším se i bojím zároveň. Ale kdo se bojí, nesmí do hor.
Dom Hut 2.940 m
Za necelé dvě hodinky stojíme u spící chaty Dom Hut, která stojí už jen kousek od končícího ledovce Festigletscher. Spolu s námi vyšla další dvojice, jinak se zdá, že na vrchol dnes moc lidí z chaty nemíří. Zřejmě vyrazili ještě dříve, nebo nejsou podmínky, nebo nevím. V hlavě se mi honí všemožné scénáře, protože prostě je sobota a je to divné, aby na nejvyšší vnitrozemský vrchol Švýcarska neproduily davy lidí.
Po lehké snídani v odemčeném zázemí chaty pokračujeme už neznačenou výstupovou cestičkou podél ledovce. Značně přituhlo, jsem vděčná za péřovku i hůlky, neboť konec ledovce v podobě černého ledu je pokryt sutí a kamením. Jít tudy tak před měsícem, určitě by tu byl ještě sníh a výstup by byl hned příjemnější. Nastupující svítání odhaluje nádherné výhledy na protější vrcholky Weisshorn, Matterhorn a další jiné Horny, kde neznatelně poblikávají čelovky stoupajících horolezců. Wow! Před námi se nakonec také pár světélek objevuje právě na skalnatém hřebínku Festijoch. Takže přeci jen někdo další stoupá. Uf.
Dobré ráno světe!
Právě stojíme pod hřebínkem Festijoch a koumáme, kudy to do sedýlka bude nejlepší. Tak nějak se dá lehce přebuncat popolézáním po skále. Vzpomenu na Tatry. Z letargie mě probudí partáci, kteří vyžadují jištění a lano. Zmatek. Nějak jsem se nechala unést a už jsem dost vysoko. Slézám. Přebírám lano, chvilku čaruju s uzly, odsedkami, kyblíkem a fixními slaňáky, které jsme našli a nakonec se nahoru jakžtakž vyškrábeme. Ale zabralo nám to více času, než bychom chtěli. Dvojice, co šla za námi, to nějakým způsobem přetraverzila více doleva. Asi to znají. My jsme samozřejmě vylezli blbě a k cestičce ve sněhu musíme trochu sejít v nafoukaném sněhu. Shora se cestička v hřebínku hledá lépe. Zpět už to najdeme. Další postup tedy nevolíme skalním hřebenem přímo na vrchol, ale vezmeme to naokolo po ledovci Hohberggletscher. Přeci jen nás extempore na skalce znejistilo a ledovec bude jistota. Je to sice dál, ale…
Čtyři tisíce…
Po ledovci již naše trojice stoupá znatelně pomaleji a výstup se nekonečně táhne. Jednak už se blížíme hranici 4 tisíc metrů a taky nás pomalu ale jistě přepadá spánková únava. Suníčko už vykukuje zpoza vrcholků Nadelhorn 4.327 m a Lenzspitze 4.294 m. Pomalu sundáváme svršky a zmrzlý sníh lehce chřadne pod hřejivými paprsky slunce. Často zastavíme k odpočinku nebo menší svačině. Máme krásný výhled na vrcholový zasněžený masiv i odtrhy na jeho úpatí, vytvářející dechberoucí scenérii, která mi tak trochu připomíná rozsednutý šlehačkový dort.
Konečně vrcholové plató. Sníh je tu dost přemrzlý, občas se mačka sveze, ale to není nic oproti tomu, co nás ještě čeká posledních pár desítek metrů. Jedna jediná trčící skalka na uzounké rampě pokrytá ledem. Tady nám zatuhne krev v žilách. Kdejaký znalý alpinista by to přeběh bez mrknutí oka, my tlačíme ledovcové šrouby a dojišťujeme se. V křeči se dokodrcám na něco, jako vrchol Dom des Mischabel. Je lehce kolem poledne.
Oběd i šampus vynechám, vrcholové foto taky. Robert na tom není o nic líp a jediný, kdo vytáhne mobil a nadšeně fotí, je Anička. Další sérii 50 fotek ji dvojhlasně zakážeme a ženeme se, ať už jsme zpátky v bezpěčnější zóně. Vypadá to, že budeme muset stejnou cestou.
Takže jdeme, hlavně ať už je ta rampa za námi. Roberta se šroubem v ruce na rampě lehce obchází horský vůdce s klientem se slovy “Good luck my friend” a křupou si to v klidu dolů. Achjo, budeme muset trénovat pohyb na mačkách. Chce to jistotu! S myšlenkami, že jsem dnes opět překročila svoje limity na tom hnusném ledu, tiše scházíme ledovcem dolů.
Sestup od chaty do údolí se ukázal nakonec jako nejvíc nejnepříjemnější díky odpolední výhni a taky množstvím popolézáním po řetězech a skalách.
V noci za tmy nám to vůbec nepřišlo, ale bylo to nekonečné. Jako rozptýlení jsme nad údolím prošli impozatním závěsným mostem Pont suspendu Charles Kuonen, a množstvím chodníčkům se propletli dolů do vísky Randa.
Celkově jsme ten dlouhý den urazili 24 km a nastoupali cca 3.125 výškových metrů, časově to vyšlo na 16 hodin, včetně odpočinků, zmatků i kochání J